Vzhledem k velkému převisu zájemců a ve snaze vyjít vstříc těm, kteří ještě na žádném BA-D programu nebyli, vyšel pro tento týden poměr BA-Datlích „nováčků“ ku „mazákům“ na 10:6. Povedlo se nám tak vytvořit partičku, která byla někdy více než léčebně bádající spíš intenzívně výcviková, a to jak pro nové účastníky BA-Datlíky tak pro lektory…:)
Pro spoustu lidí, mladé vědce nevyjímaje, je extrémně náročné vstoupit do neznámého prostředí s vlastními pravidly a zorientovat se mezi novými lidmi. Zkušenost nás naučila, že je třeba čas na zpracování toho všeho bez tlaku, v mezích možností a zachování klidu… Vždy se vytvoří zcela svébytná skupinová dynamika a tým daného týdne vykazuje navenek jinou energii než jen součet energií jednotlivcůJ. Pro tuto – dubnovou – partičku bylo těžké „nebýt na vodítku“…
Při pondělku jsme se sešli v plném počtu v překrásných prostorách vědecké části Knihovny Ústeckého kraje, za kteroužto možnost opakovaně děkujeme všem, kteří nám to umožnili.
Hned první den bylo překvapením, že při nastavování pravidel se skoro nikdo z nováčků nepustil do většího filosofování a ani neměl chuť nijak diskutovat. Střídmost při kladení otázek či hledání nekonfliktních „správných“ odpovědí nás provázela skoro celým týdnem. Obvykle klademe široké otázky, které umožňují rozvoj kritického myšlení, polemiku, hledání principů překračujících konvenční myšlení… Ale většina BA-Datlíků neměla tentokrát chuť přemýšlet a jakoby od programu čekala, že to bude velká zábava, na které se není třeba nijak podílet…
Velkou část úkolů, které vyžadovaly vlastní úsilí, plnila výrazná část týmu spíš ze zvyku vyplnit instrukci správně ořezanou tužkou, než ze zájmu a radosti přemýšlet, bádat a zkoumat.
Nicméně jsme se zanořili do tématu (ne)bezpečí v mnoha rovinách a naznali, že všichni v partě máme úžasný dar bezpečí domova a blízkých lidí a že to rozhodně není samozřejmost!
Prozkoumali jsme hranici bezpečnosti, která je zákonem dána a hlídána říční policií. Hodně nás překvapilo, že 117 km Labe od Počápel až po Bad Schandau zabezpečuje jen 10 chlapů (pro maminky a paní učitelky nadstavbová informace, že urostlých, sympatických a pro potěchu oka :)). Kromě technické zdatnosti vůdců říčních plavidel a „servismenů“, jsou ozbrojeni motorovými pilami, veškerým lesním nářadím, mají plavecký, potápěčský a záchranářský výcvik, umějí uzlovat a učit uzlovat, vyprávět a pokukovali jsme, jestli neumějí i střílet pavučiny… A jak zformulovala výstižně Klárka: „…nejzajímavější na tom je, že to nikdo nechce dělat, nových zájemců mají málo, protože je to těžká práce a potřebuješ toho hodně umět…“:)
Vyzkoušeli jsme si i míru zodpovědnosti, kterou uneseme, a to při řízení člunu za 11 mil Kč nebo později v našem zázemí v knihovně házení plyšovým panem ředitelem Leopoldem, vzácnými hodinkami s osobním příběhem či ostrým japonským nožem…
Došlo nám, že (ne)bezpečně se házet dá i slovy, a když k nám přiletí s úmyslem ublížit, nemusíme se na ně vždycky chytit a už vůbec ne je přijmout. Víme už, že víc než o příjemci vypovídají o stavu, případně zlobě toho, co hází…
V křesle pro hosta jsme se zvědavostí a úctou zároveň poslouchali vyprávění zcestovalého Čecha s francouzským občanstvím Radka Oncirka Olaxe a společně s ním na mapě a fotografiích prožili příběhy z Francie, Tahiti, Pobřeží Slonoviny, Guiney, Španělska… V jedné osobě se střídaly role potápěče, ředitele bazénu, důstojníka s mnoha řády za statečnost včetně řádu za záchranu lidských životů, zručného chlapa, co si umí poradit… a hlavně našeho kamaráda. Mimoděk jsme se dověděli spousty informací o fyzikálních jevech, které potápěč musí znát, aby dokázal určit míru rizika, které si může dovolit, a vyvodili princip, že oddělit bezpečné od nebezpečného jde snadněji, když v daném oboru máme hodně znalostí a rozumíme vztahům mezi nimi.
V Praze jsme byli v péči velmi vytíženého lektora pana Holuba, bývalého policisty, který nás prostřednictvím příběhů o muzejních exponátech provedl policejní historií i současností. Metodicky jsme ocenili lektorskou pecku pana Holuba hned v úvodu, kdy nám dal do ruky veškeré historické zbraně od obušku přes pistole až po kulomet (samozřejmě s provrtanými hlavněmi a bez nábojů) s pokynem pořádně prozkoumat, rozebrat, vyzkoušet…, což jsme udělali a nechtěně se i spoutali policejními pouty bez klíčků…). Vystřílel tak obvyklou muzejní „prudu“ instrukcí typu „nesahej, nedotýkej se, to se nesmí, je to nebezpečné, ať to nezničíš…“.
Při čtvrtku se nám už jazýčky trochu rozvázaly, začali jsme důvěřovat nastaveným BA-Datelským principům a odhalovat vlastní schopnosti a zodpovědnost. Padaly i smysluplné otázky a postřehy, zejména u život ohrožujících témat a psychedelických drog. Překvapilo nás, cit.: …co všechno drogy dokážou, jak umějí nalákat, zmást, jak ovlivnit fantazii… až člověk zblbne…“.
Závěr týdne je sepsán v myšlenkových mapách všech BA-Datlíků, někteří ztvárnili i inspirativní myšlenkové postupy, jak bezpečí vnímat v různých situacích.
Pro nás pro lektory zůstává otázka, zda byl týden pro všechny alespoň v nějaké části i něčím jiným, než zábavou, neb primární ambice programu není pobavit, ale inspirovat, motivovat k práci na sobě a smysluplnému přemýšlení, objevování a vnímání světa tak, aby to bylo dobré pro nás i pro ostatní. Pokud budete mít chuť, budeme vám vděčni za zpětnou vazbu (nejlépe na e-mail info@ditebadatel.com). Děkujeme :).
Skoro polovina dětí tentokrát totiž nejevila onu cennou touhu po poznání, chuť přemýšlet a zpochybňovat, argumentovat a vysvětlovat. Nezřídka bylo jejich cílem rychle až minimalisticky splnit úkol a mít pokoj…
O to viditelnější byly silné chvíle a postřehy těch, kterým svítí oči nadšením ze zajímavých setkání, nových souvislostí a informací.
A tak děkujeme všem, kteří se podíleli na tom, že jsme se skrze spousty nových zážitků dostali ke zjitřenému pohledu na samozřejmost, zodpovědnost a radost i bolest poznání 🙂
