Voda nad zlato

Se Šárkou Vávrovou, přírodovědkyní, lektorkou enviromentální výchovy, a především milou osobou, jsme se tentokrát setkali ve Zdoňově. V chladném, ale polojasném sobotním dopoledni se společenská místnost, studovna a jídelna v jednom zaplnila skupinou zvídavých dětí, ochotných věnovat své volno vzdělávání.

Zajímaly nás odpovědi na otázky jako např. • Proč usilujeme o větší zavodnění krajiny, naplnění niv? • Proč budujeme nebo obnovujeme tůně, různé zasakovací prvky, rybníčky, revitalizujeme mokřady? • Proč obnovujeme přirozená koryta vodních toků? Proč chceme zpomalovat rychlost odtoku vody v krajině a přirozeně tak regulovat erozi půdy a zadržování vody v krajině? • Proč je třeba zajistit, aby se voda mohla přirozeně rozlévat na louky? • Proč se tvoří povodně a záplavy?

Ne všichni jsme se znali z předchozích programů, a tak jsme začali krátkým představením a odsouhlasili pár základních pravidel, která nám měla pomoci k lepší komunikaci a pozornosti. Poté nám Šárka přečetla příběh o městečku Kostohůrky, které zasáhla povodeň. Dozvěděli jsme se, jak se v takové situaci zachovali sourozenci Petr s Klárkou. A hlavně jsme si přečetli reakce dalších obyvatel Kostohůrek, kteří vyjadřovali své názory na to, proč k povodni došlo a jestli a jak se jí dalo zabránit. Tak jsme se dozvěděli, co je to lužní les, jak vypadají kořeny smrku, k čemu jsou užitečné mokřady a remízy nebo také, že povodni nezabráníme vybagrováním a vybetonováním koryta řeky.

Mluvili jsme o významu meandrů vodních toků. Na historické mapě jsme měřením pomocí pravítka a provázku ověřovali délku Labe ve stejném úseku před sto lety a dnes a zjistili jsme, že dnešní Labe je asi o třetinu kratší, tudíž voda Polabím proteče mnohem rychleji než dříve.

Šárka měla připravené i pokusy, a tak jsme na vlastní oči viděli, o kolik vody vstřebá více mokřad než pole, zastoupené pro pokus větší houbou na nádobí a hadrem. Další pokus měl dokázat, jestli remíz zachytí více vody než pouhé pole nebo louka. Ten nám ale úplně nevyšel, protože v našich podmínkách nešlo úplně zajistit, aby oběma pokusnými nádobami protékalo stejné množství vody stejnou rychlostí. Ale to se prý stává i větším vědcům, než jsme my 😊. Důležité bylo, že jsme pochopili o co šlo…

Po svačině jsme se vydali ven, kde bylo stále ještě dost mokrého sněhu na koulování, sněhulákování, házení velkých sněhových koulí ze svahu do tůně a podobně. To některé jedince velmi nadchlo a odvádělo pozornost jiným směrem, než byla problematika zádrže vody v krajině 😊. Nicméně, kdo chtěl, dozvěděl se spoustu zajímavostí o potoce v Hrnčířském údolí, například proč jsou tůně na potoce důležité a že niva není jen sýr. Mohl si také prohlédnout přírodní tůně, vysoké břehy, kde hnízdí ledňáčci, obrovské bledulové koberce, a hlavně smrk podemletý vodou z meliorační trubky, která pod ním vyhloubila ohromnou erozní rýhu, a tudíž je téměř polovina jeho kořenů ve vzduchu. Zpáteční cesta přes „Zbořeňák“, což je místní název pro ruinu poutního kostela, uběhla rychle, motivována vidinou tepla a oběda.

Po skvělých „Boloňkách“ od místní hospodyně Marti, jsme Šárce řekli, co každého z nás dnes nejvíce zaujalo, zahráli jsme naše oblíbené „intuitivní počítání“, vyplnili krátký „zpětnovazebníček“ a už tu byli první rodiče….

Děkujeme Šárce za všechny odpovědi na nespočet našich všetečných dotazů, všem přítomným dětem, že jsou takové, jaké jsou, rodičům za jejich zapůjčení a dopravu, Hance za skvělou fotodokumentaci, Terezce za laskavý dohled a doprovod, Martě za dokonalý nápojový a obědový servis, Bernardovi za zapůjčení prostoru a MAPce (MAP4 Učíme se na Náchodsku) za celkovou podporu.